Kojenecké období (do 1 roku věku)

Autor/ka: Mgr. Milena Nováková
Datum publikace: 02. 05. 2014, Aktualizováno: 21. 09. 2023

Předchozí články k tématu:

Z hlediska vývoje psychické odolnosti dítěte je významné už prenatální období. Jak jsme již zmínili, rodiče mohou přidat na misku vah na stranu ochranných faktorů už tím, že se na miminko těší, vnímají těhotenství pozitivně a mají radostná očekávání.

Průběh porodu také hraje svou roli. Pokud je bez komplikací a probíhá normální cestou, neznamená zvýšenou zátěž pro dítě z hlediska psychické odolnosti. Pokud se ale objeví komplikace, porod je veden například císařským řezem nebo se objeví nějaký problém na straně matky či dítěte, přibývá závaží na misku vah, která obsahuje rizika. Vzniká tak navíc nárok na rodiče, aby vzniklé riziko vyvážili nějakou ochranou, například tím, že situaci přijmou a netráví příliš mnoho času negativními emocemi, a tím, že se naladí na dítě takové, jaké je, i s případnými problémy. Pokud je matčin zdravotní stav takový, že jí neumožňuje věnovat se dítěti, protektivním faktorem pro dítě je, že se mu bude věnovat jiná blízká osoba, například otec nebo babička.

Dítě je hned po porodu připraveno na poznávání světa a komunikaci. Je vybaveno takzvaným protosociálním chováním, to znamená, že reaguje jinak, když vidí lidský obličej, než když vidí například zajímavou hračku. Pro rodiče je nejvýznamnější reakcí dítěte úsměv a obvykle na něj velmi živě a radostně reagují, což opět vyvolává další radostnou reakci dítěte.

Stejně tak rodiče, a vlastně všichni dospělí, jsou na zahájení komunikace s dítětem vybaveni intuitivním chováním. Aniž by si to uvědomovali a snažili se o to, mluví na dítě co nejsrozumitelněji a zřetelněji, než když mluví s dospělými. Když na dítě mluví, naklánějí se k němu do vzdálenosti cca 25 cm od jeho hlavičky, což je přesně vzdálenost, na kterou dítě novorozenec vidí nejostřeji, a podobně.

Z hlediska vývoje psychické odolnosti jsou v kojeneckém období nejdůležitější dvě věci: vyladění na dítě, přijetí jeho temperamentu, a vytvoření takzvaného attachmentu, tedy specifického vztahu dítěte s jedním hlavním pečovatelem. Tato vazba a vzájemná sladěnost vzniká během každodenního života, kdy o dítě rodič pečuje. Čím více jsou matka (pečovatel) a dítě vzájemně sladěni, tedy matka citlivě reaguje na potřeby dítěte, přijímá ho takové, jaké je, a dítě na matku reaguje pozitivně, neodmítá ji, tím kvalitnější attachment je. Čím dříve k takovému vzájemnému sladění dojde, tím lépe.

V psychologii je za hlavní smysl tohoto vývojového období považováno právě to, že dítě získá pocit jistoty, bezpečí a důvěry ve svět. A to mu zprostředkovává právě jeho hlavní pečovatel tím, že se dítě může spolehnout, že jeho nejbližší osoba je tady vždy, když ji potřebuje.

↑ nahoru

Jak vy jako pečovatelé můžete poznat, jestli máte s vaším dítětem vytvořenou bezpečnou a dobrou vazbu?

  • Pokud se dítě cítí ohrožené, něčeho se bojí nebo se mu něco děje, vyhledá vaši blízkost, která ho uklidní.
  • Vazba dítěte na vás je výběrová, to znamená, že dítě se připoutává specificky k vám a později k několika málo blízkým osobám. Jeho vztah k nejbližším má jinou povahu než jeho vztah k ostatním lidem.
  • Vazba dítěte k vám je jistá a pevná, dítě ví, že jste tu pro něj vždy, když vás potřebuje, a že s vámi může za každých okolností počítat. Důležité je, aby se na vás dítě mohlo spolehnout, aby vaše chování pro něj bylo předvídatelné a neobsahovalo ambivalentní (dvojsmyslné) významy. Pro dítě je velmi nesrozumitelné to, když se rodič chová ve stejných situacích pokaždé jinak, když mu v jednom sdělení předává protikladné věci (mám tě ráda, ale nechci tě obejmout). A taková nesrozumitelnost je pak příčinou pocitů nejistoty, ohrožení a úzkosti.

Kojenec disponuje dvěma nejefektivnějšími způsoby komunikace: smíchem a pláčem. Smíchem vyvolává radost rodičů a dává jim najevo, že je spokojené a něco se mu líbí. Pláčem naopak vyjadřuje svou nepohodu, strach, to, že mu něco chybí. Mnoho rodičů a pečovatelů se ptá, jak je nejlepší na pláč reagovat a jestli je vhodné, aby k plačícímu dítěti hned běželi.

Z psychologických výzkumů vyplývá, že děti, jejichž pečovatelé reagovali na pláč vždy a rychle a snažili se plačící děti utišit, byly v budoucnu spokojenější a méně plačtivé než děti, na jejichž pláč pečovatelé reagovali nepravidelně a po delší době. Je to proto, že děti svým pláčem vyjadřují skutečný negativní pocit a nějaký nedostatek a potřebují získat jistotu, že na světě je někdo, kdo jim pomůže. Pláč je volání o pomoc. Pokud ale dítě zažívá, že na jeho volání nikdo nereaguje, jeho důvěra ve své pečovatele je ohrožena.

Je jasné, že je-li vaše dítě velmi plačtivé a máte pocit, že pláče v podstatě pořád, je situace trochu jiná a je mnohem náročnější být dítěti permanentně k dispozici v dobrém naladění. Dětský pláč totiž kromě různých emocí a obav působí i na fyziologické procesy v těle (dochází ke zvýšení krevního tlaku a kožního odporu). V takovém případě je dobré navštívit dětského lékaře a pokusit se zjistit, v čem je příčina plačtivosti dítěte. Pokud se vyloučí zdravotní důvody, pak má smysl navštívit specializovaného dětského psychologa.

Rozvoj psychické odolnosti dítěte v tomto věku můžete podpořit také vhodným výběrem hraček. Hračky jsou obecně stvořeny nejen proto, aby dítě zabavily, ale aby ho také rozvíjely, aby se něco nového naučilo a trénovalo to, co už umí. Je dobré, aby hračky v dítěti vzbuzovaly zvědavost, radost i zážitek vlastního vlivu. Měly by být takové, aby dítě muselo zapojit vlastní aktivitu, úsilí a invenci, to znamená, že aby hračka něco udělala nebo se nějak proměnila, pohnula, vydala zvuk a podobně, musí dítě přijít na to, jak to funguje, a něco udělat. Hračky, které jsou automatické a například blikají nebo vydávají zvuky bez aktivity dítěte, ho sice mohou zaujmout, ale příliš ho nerozvíjejí.

Pokračování tématu:

Zaujal Vás článek a chcete pravidelně dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru a sledujte nás na facebooku.

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

Související literaturu najdete v naší Odborné knihovně pod pojmy "kojenec" a "psychická odolnost".

Zpět na téma Rodina dítěte se zdravotním postižením

Autor/ka

Psycholožka a psychoterapeutka. Vystudovala jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věnuje se především práci s dětmi, dospívajícími a rodinami. V současné době působí v neziskové organizaci NEO CZ, o. s., která se zaměřuje na psychologické poradenství na základních školách a v soukromé psychologické praxi. Jako psycholožka pracovala i pro Fond ohrožených dětí a v Dětském krizovém centru. Dále spolupracuje s Českým rozhlasem na vysíláních pro děti a s Vyšší odbornou školou sociálně-právní v Praze na rozvojových projektech.

Odborná knihovna:
Články:
Miminko

Jaký postoj máte k existenci tzv. kojeneckých ústavů?

Choices