Císařský řez je nápor na psychiku matky

Autor/ka: Mgr. et Mgr. Pavla Koucká
Datum publikace: 22. 02. 2024, Aktualizováno: 27. 03. 2024
Operativní porody na jedné straně zachraňují životy, na druhé ohrožují zdraví matky, dítěte i jeho mladších sourozenců. Jaký je vliv „císaře“ na psychiku ženy a na vzájemný vztah matky a dítěte?

Obsah článku

Každá čtvrtá rodička v Česku přivádí své dítě na svět císařským řezem. Průměr v EU je přibližně o pět procent vyšší a v Americe je zákroků ještě více. Smutné prvenství drží dlouhodobě Brazílie, kde se s pomocí skalpelu rodí více než polovina dětí, ve velkých městech dokonce devět dětí z deseti. Světová zdravotnická organizace přitom uvádí, že pouze 10 až 15 % císařských řezů je zdravotně indikovaných [1]. Větší, než desetinový podíl sekcí již není spojen s redukcí novorozenecké či mateřské úmrtnosti, a naopak přináší negativní dopady na fyzické i psychické zdraví matek i dětí. Navzdory těmto zjištěním i doporučením WHO podíl císařských řezů na celkovém množství porodů celosvětově dále stoupá. Určité navýšení může být dané vyšším věkem rodiček či navýšením rizikových těhotenství v souvislosti s rostoucím počtem gravidit vzniklých pomocí umělého oplodnění, větší část nárůstu je však medicínsky neoprávněná.

Psychika ženy po císařském řezu

Jaké jsou dopady císařského řezu na psychiku rodičky? Matky, které vyhledají mou psychoterapeutickou praxi, hovoří často například o pocitech zklamání, bezmoci a selhání.

  • „Když řekli, že půjdu na císaře, zhroutil se mi svět. Najednou to bylo celé zbytečné: měsíce příprav k ničemu. Nemohla jsem vůbec nic. Loutka a nádoba, mé dítě porodí zdravotníci.“ 
  • „Je to už dva měsíce od porodu a já si stále připadám oloupená. Že mi můj porod prostě ukradli. Nerada o tom mluvím, stydím se, i když racionálně vím, že to nebyla moje vina.“
  • „Roky jsem nesnášela jakékoli hovory a zmínky o porodech. Okamžitě se mi vybavil ten můj a udělalo se mi nevolno. Dnes už je to lepší, ale třeba kolem porodnice, pokud vyloženě nemusím, nejdu.“

Menší spokojenost žen s porodem, pokud proběhl císařským řezem, uvádějí též odborné studie. "Císař" negativně ovlivňuje sebevědomí matek a častěji vede k symptomům posttraumatického stresu či přímo posttraumatické stresové poruše. Podle Australské asociace pro porodní trauma (Australian Birth Trauma Association se posttraumatická stresová porucha (PTSD) vyskytuje u každé páté ženy rodící císařským řezem.  Rizikový je operativní porod též s ohledem na rozvojúzkostných poruch či poporodní deprese. Akutní císař přitom představuje vyšší riziko negativních psychických následků, než císař plánovaný a provedený v epidurální anestezii [2].

"Císař" na přání

Na druhou stranu existují ženy, které si přejí rodit císařem, ač k tomu nemají fyzický důvod. Většinou jde o příliš velkou úzkost (až fobii) z porodu. Setkala jsem se ale i s ženami, jež se bránily vaginálnímu porodu kvůli sexualizaci dotčené části těla. Podobný problém může nastat i u kojení.

  • „Já si odjakživa přála rodit císařem. Snažila jsem se o to jen co jsem otěhotněla, ale nikdo mi to nechtěl napsat, i u psycholožky jsem byla. Při porodu už jsem byla otevřená na 10 cm, ale já měla asi nějaký blok nebo co. Dítěti klesly ozvy, hrozila hypoxie a lékař zavelel k císařskému řezu. Byla jsem tak šťastná! I ta jizva se mi líbí. Kojení mi pak taky naštěstí nešlo, tak jsem toho brzy nechala. Mně prostě přijde divné, aby dítě procházelo tam dole nebo mi cumlalo prsa.“
  • „Porodu jsem se bála už od dětství. Když jsem ale otěhotněla, polila mě úplná hrůza. Měla jsem pocit, že pokud mě doktoři neuspí a dítě ze mě nevyjmou, tak to bude můj konec, prostě ho nemůžu přežít. Ulevilo se mi, až když mi psychiatr napsal diagnózu a naplánovali mi císaře.“

Strach z porodu je běžný, dá se dokonce říci, že se bojí „každá“. Potíže poslední citované ženy však spadají do diagnostiky úzkostných poruch, do specifických fobií. Chorobnému strachu z porodu se říká tokofobie. Rozeznáváme tokofobii primární (citovaná) a sekundární, jež vzniká na základě traumatického prožitku předchozího porodu. Žena v jeho průběhu zažije nesnesitelné bolesti, strach o život dítěte či o život svůj. Primární tokofobie může mít kořeny v dětství, kdy si holčička vyslechla poznámky typu: „Tvoje máma málem umřela, když tě rodila“ či nějaké děsivé vyprávění o porodu. Rizikovým faktorem je též obecný sklon k úzkostem. Některé tokofobie mohou být tak silné, že dotyčná žena raději nechce ani otěhotnět; než aby musela (znovu) rodit, raději zůstane bezdětná či odmítá další dítě.

I s velkou úzkostí se dá pracovat, snažit se dobrat kořenů, opravit představy, pochopit, nahlédnout, zhojit. Pomáhají relevantní informace o průběhu porodu, posilování důvěry ve vlastní tělo, blízká osoba, jež slíbí svou přítomnost, příjemné prostředí, známý lékař či porodní asistentka. Pokud se přes počáteční velké obavy ženě podaří porodit přirozeně, může ji to velmi posílit. U sekundární tokofobie jde mimo jiné i o událost účinně hojící porodní trauma z předchozího porodu. U některých tokofobií však může být nejlepší variantou plánovaný zákrok. Je zbytečné prožít řadu měsíců v úzkostech jen kvůli pokusu o přirozený porod.

Pravděpodobnost nejisté vazby je u operativních porodů větší

Obrázek
porodní sál

Další oblastí, kterou císařský řez podle průzkumů negativně ovlivňuje, je vztah matky a dítěte. Výzkumníci zaznamenali, že po přesunu do domácího prostředí ženy po sekci vykazují méně péče a celkově kontaktu se svým miminkem. Mámy rodící císařem své děti méně hladily, chovaly či kolébaly. Řidčeji se na ně dívaly a celkově jim věnovaly méně pozornosti. Naopak častěji své potomky negativně hodnotily a častěji se u nich vyskytovaly potíže s rozkojením [3].

Roli zde patrně sehrává rané oddělení i skutečnost, že matka a dítě spolu v prvních hodinách a dnech po porodu císařským řezem tráví méně času. Optimálnímu rozvoji vztahu mohou též chybět hormony přirozeně se uvolňující v průběhu fyziologického porodu — zejména oxytocin a endorfiny, uvolňované do těla v salvách kontrakční dynamiky. Endorfiny tlumí porodní bolesti a bývají též nazývány hormony štěstí, oxytocin pak hormonem důvěry a lásky. Matka je po přirozeném porodu nadopovaná těmito, na emoce a city intenzivně působícími, látkami. Zalévá ji pocit lásky a možná největšího štěstí v životě. Samozřejmě existují výjimky — i vaginální porod může být spojen s bolestí, únavou a dalšími nepříjemnými pocity. Nicméně hormonální nastavení bývá obecně příznivější vzniku láskyplného blízkého vztahu než u porodu sekcí.

Nastavení důvěrného vztahu mohou škodit i mechanismy přicházející ze strany dítěte. V jedné ze studií vědci například zjistili, že novorozenci narození císařským řezem reagují hůře na fyzický kontakt [4]. Zatímco přirozeně narozené děti se cítily v mateřské náruči dobře, ty narozené sekcí vykazovaly v takové situaci známky stresu. U akutních sekcí byl tento jev patrnější. Těžko říci, čím to je. Můžeme si jen představit, že zatímco po prodrání se těsnými porodními cestami může dítě prožívat první dotyk jako něžný a příjemný, rychlé vytažení z pohodového vznášení se v plodové vodě je vnímáno jako násilné a nepříjemné.

První zkušenosti s dotykem a kontaktem se pak propisují do zkušeností dalších a vzájemně se ovlivňují: matka se cítí nejistá, dítěti je kontakt nepříjemný a při chování se neutiší — matka se cítí o to nejistější a frustrovanější — kojení se nerozbíhá — dále se umenšuje fyzický kontakt…

U porodů v celkové anestezii matka nemůže bezprostředně po příchodu na svět přivítat dítě ve své náruči a někdy se vyskytnou na straně matky či dítěte zdravotní komplikace, jež si vynutí delší oddělení. Jindy je však separace rodičky a novorozeněte dána pouze zaběhlými zvyky zdravotnického zařízení: matka na pooperační, dítě na novorozenecké. Je to škoda, pro matku i pro dítě.

Zobecnit lze, že:

  • Pocity z porodu ovlivňuje negativně množství lékařských zásahů, jakož i fyzická poranění: nástřihy, použití porodnických kleští a podobně.
  • Císařský řez bývá spojen s horšími následky zdravotními i psychickými.
  • Akutní sekce bývá prožívána hůře než sekce plánovaná. Žena se na ni totiž nemá šanci dopředu připravit, jedná se zde ve spěchu a nutná bývá celková narkóza.

Pomáhá vlídný a respektující přístup

Zároveň je však třeba zdůraznit, že každý porod je jedinečný.

V prožívání konkrétních žen existují velké rozdíly, u porodů císařským řezem stejně jako u porodu přirozenou cestou.  Znám matky vysoce traumatizované vaginálním porodem a matky, jež na porod císařským řezem vzpomínají rády. To, že porody císařským řezem mají v průměru horší důsledky na zdraví matky i dítěte, nemění nic na tom, že v konkrétních případech jde často o tu nejlepší možnou volbu.

Říká se, že ženy prožívají hůře akutního císaře. Já to měla přesně naopak. Toho akutního jsem po třiceti hodinách vyčerpávajících bolestí, jež nikam nevedly, brala jako záchranu. Druhého syna jsem rodila plánovanou sekcí, a i když tam byly indikace, pořád mě užíraly myšlenky, jestli bych to neměla zkusit přirozeně, kvůli němu i kvůli sobě. A vlastně doteď v tom nemám jasno a občas si vyčítám, že jsem do toho nešla.

V jedné německé studii navíc popsalo svou zkušenost s porodem jako dobrou či dokonce velmi dobrou 89 % žen rodících akutním císařem [5]. Na základě rozhovorů s mnoha ženami zpracovávajícími své zážitky z porodů se domnívám, že zde mohl sehrát roli jeden z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících celkové prožívání porodu, a to jak u žen rodících přirozeně, tak u žen rodících sekcí. Jde o chování zdravotníků. Považuji za velmi pravděpodobné, že personál pečující o ženy ve zmíněné studii byl laskavý a respektující. Že pacientky nezastrašoval a neponižoval, jak se bohužel někdy děje. I u akutního císaře je třeba, aby rodička věděla, co zdravotníci dělají a proč.

Prázdno v břiše i v srdci

Obrázek
porod

Přístup zdravotnického personálu je důležitý i v hodinách a dnech předcházejících a následujících samotný porod. S porodem spojená traumata, která s klientkami zpracovávám, vznikají někdy až dodatečně tím, že se zážitek z porodu nedaří zpracovat [6], či chováním zdravotníků k matce a dítěti po narození. Císařský řez je velká břišní operace, po níž je žena slabá, nemůže dost dobře vstávat k dítěti, čtyřiadvacet hodin po sekci by ani vstávat neměla. Zároveň má ale často touhu být blízko svého dítěte a pečovat o ně. Většina porodnic matku a dítě po císařském řezu standardně odděluje, což je nešťastné řešení. Psala jsem o negativním vlivu oddělení na vztah matky a dítěte. Vzpomenu ještě prožívání žen: matky, jež nemohou pečovat o své čerstvě narozené děti, se často propadají do pocitů zbytečnosti. Namísto, aby se soustředily na své miminko, aby se na ně dívaly, voněly si k němu, poslouchaly zvuky, které vydává, hladily ho a pečovaly o něj, zabývají se svým selháním. Stále dokola si přehrávají souslednost porodních událostí, co kdo kdy řekl a udělal, a spekulují, co měly udělat jinak.

Co může žena sama udělat proto, aby její porod byl co nejlepší, i když se třeba sekci nelze vyhnout?

Doporučit lze vyjádření svých přání a preferencí sepsáním porodního plánu. Takový dokument by personál porodnice měl respektovat a snažit se o jeho naplnění, nedojde-li k situaci ohrožující zásadním způsobem život či zdraví rodičky či dítěte, nebo pokud žena sama během porodu neupřednostní jiný postup. I operativní porod může být citlivý a řadu jeho okolností můžete ovlivnit. U plánovaného císařského řezu máte většinou na výběr mezi celkovou a epidurální anestezií. Přát si můžete také to, aby lékaři nechali dotepat pupečník, aby dítě nenatahovali za účelem změření délky (jde o zbytečnou a pro dítě bolestivou proceduru). Můžete si též přát co největší kontakt se svým dítětem. Pokud máte blízko více porodnic, může vám k dobrému porodu pomoci správná volba zařízení, do jehož péče se svěříte.

Situace v Česku

Jednotlivé porodnice se v Česku svým přístupem dosti liší. V některých jsou k rodičkám laskaví a k novorozencům šetrní. Provádí se zde relativně málo nástřihů hráze či klešťových porodů a k sekcím se v nich lékaři uchylují jen ve skutečně indikovaných případech. A pak jsou porodnice, kde je to přesně naopak.

Své zkušenosti si matky dlouho sdělovaly ústně či přes různé internetové diskuse, každou porodnici provázela určitá pověst. Domoci se čísel však nebylo možné. Statistiky jednotlivých porodnic nebyly přístupné; stát je odmítal zveřejnit s odůvodněním, že by jim veřejnost nerozuměla. V roce 2017 se však porodní asistentka Anna Škvorová nenechala odbýt. Chtěla znát nejen celkový počet porodů v jednotlivých institucích, ale i procento císařských řezů, četnost použití porodnických kleští či vakuového extraktoru a informace o poraněních hráze a čípku. Když jí Ústav zdravotnických informací a statistiky spolu s ministerstvem zdravotnictví informace poskytnout odmítl, dala Škvorová záležitost k soudu. Po letech soudních průtahů vloni konečně Ústavní soud její stížnosti vyhověl a data jsou veřejnosti k dispozici, například zde. Doufejme, že veřejná data a s nimi spojený odliv rodiček z méně vlídných zařízení přivodí snahu těchto zařízení o lidštější přístup.

Můžeme se radovat ze skutečnosti, že některé české porodnice již dnes nabízejí laskavý císařský řez. Při něm je matka bdělá (operace probíhá v epidurální anestezii) a je podporován blízký kontakt rodičky a novorozeněte. Při vyndávání miminka z dělohy se tolik nespěchá, miminko může na své cestě ven spolupracovat či mu může vlastníma rukama pomoci jeho máma. 

Nenechte si vzít radost

Přirozený porod je obecně vzato šetrnější a lepší pro matku i pro dítě a jejich vzájemný vztah. Ráda bych však zklidnila a utěšila ženy, jež z různých důvodů přivedly své dítě na svět s pomocí skalpelu. Ve své praxi od nich slýchám věty jako:

„U mě se vůbec nedá říct, že jsem porodila. Totálně jsem jako matka selhala už na tomhle samotném začátku.“

„Dítě v inkubátoru a já na JIP. To byla naše zlatá hodinka. Nikdy si to neodpustím.“

„Můj syn nedostal do vínku dobrý začátek, nedokázala jsem mu ho dát. Bojím se, že spolu nikdy nenavážeme tu správnou vazbu. A třeba bude kvůli mně autista.“

Obrázek
miminko

Tyto ženy se skutečností, že nepřivedly dítě na svět skrze své porodní cesty, tolik trápí, tolik se peskují a obávají následků, až z toho upadají do depresí. Následky jejich výčitek na zdraví a štěstí jich samých i jejich dětí přitom dalece přesahují následky samotného císařského řezu.

Chci jim pomoci k uvědomění, že nic není ztraceno. I „císařátka“ si ke svým matkám ve většině případů vytvoří bezpečnou a jistou vazbu a žijí kvalitní a naplněné životy v plném zdraví.

Vyplačte porodní trauma společně s dítětem a věřte tomu, že vše bude dobré. V mateřství se nevyplácí perfekcionismus. Chce to čas, hodí se podpora blízkých. Užitečná může být podpůrná skupina kamarádek či přímo matek, jež též rodily císařským řezem. Sdílení zkušeností, pocitů i obav pomáhá. Nenechte si vzít radost ze svého dítěte jen proto, že jste neporodila přesně podle svých představ. Dokonalé procesy existují jen v teorii, dokonalé bytosti ve fantazii. Užívejme si reálný život.

 

Literatura:

Užitečné odkazy:

Související literaturu a další zdroje informací naleznete také v naší Odborné knihovně.

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo nás sledujte na Facebooku!

 

Odebírat newsletter   Sledovat na Facebooku

 

Autor/ka

Věnuje se individuální, párové a skupinové psychoterapii. Vystudovala psychologii na Filozofické fakultě a biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je autorkou knih Zdravý rozum ve výchově, Uvolněné rodičovství a Odolné dítě. Provozuje stránky "Skupiny pro rodiče".

Odborná knihovna:
Články:
porod

Bylo pro vás po císařském řezu obtížné vyrovnat se s průběhem porodu?

Choices